Ernst Mach je bezesporu výraznou osobností, s níž se v dějinách filozofie setkáváme. Patří k těm vědcům, u nichž zájem o noetické podmínky poznání v jejich vlastní vědě vedl k filozofickým úvahám, jimž musí být v dějinách filozofie věnována pozornost. Mach sám se ovšem proti tomuto hodnocení ohrazoval, i když nijak důsledně. Jinak by nemohl přijmout stolici filozofie na univerzitě ve Vídni. Machův příklon k filozofii byl ulehčen skutečností, že jeho zájmy byly velmi mnohostranné, jak o tom ostatně svědčí nejenom témata jeho populárních přednášek, ale i literatura, kterou cituje ve svých filozofických publikacích. Filozofickému zájmu odpovídá i to, že kromě prací v oblasti fyziky, jíž bezesporu patřila jeho hlavní pozornost a v níž dosáhl značných úspěchů, se zabýval i fyziologií. Právě ona mu měla mimo jiné pomoci odpovědět na otázky, které si jako filozof kladl. Jeho patetické zvolání "Neexistuje Machova filozofie!" je tedy třeba brát s rezervou." V našem příspěvku se chceme zabývat pouze problematikou Machova pojímání vědy, s níž ovšem souvisí i to, jak chápal funkce a mechanismy poznání.