Otázka imaginace v surrealismu

Abstract

Člověk je dějinný, tj. historicky determinovaný. Zároveň však do tohoto dění tvořivě zasahuje. Je tedy průsečíkem historických vztahů. Nemůže překonat zařazeni svého vědomi do spleti skutečnosti. Proto chápeme např. i umění a filosofii dějinně. Nicméně člověk hledá absolutnost, zákonitost, věčně platné kategorie. Nakonec však zjišťuje, že absolutní je jen jeho časové - dějinné určení, jemuž odpovídají různé formy hledání absolutna. Vše, co "vytváří", je rovněž dějinné. Hotové je jen uchovávané, proti němuž nové obvykle vzniká jako odlišné, jež pracuje s vědomím pozadí a kontextu a zčásti je negujíc reaguje zároveň na dosavadní formy a systém. Jasným příkladem toho je tzv. moderní civilizace - věda a umění par exellence. Proto i k surrealismu je nutno přistupovat jako k historickému jevu, jež v jistém smyslu souvisí s psychoanalýzou z počátků tohoto století. Právě kritika psychoanalýzy, již "zjevné významy nezajímají, umělecký výtvor je rovnocenný s mimouměleckým a psychoanalytický determinismus není pro uměnovědu plodný", je důkazem jeho dějinnosti. Podobným důkazem jako je objevování děl předchůdců surrealistů, děl, která jako "nová realita vyřazená z původního historického světa" čekala na naplnění smyslu celá historická údobí. Ostatně je celá psychoanalýza beze zbytků zavrženíhodná? Neznamenala ve své době historický pokrok? Byl surrealismus postojem? Zanikl sám - a zvláště jeho podněty - v propadlišti dějin? Šlo tu o návrat, nebo dokonce o nový úpadek do mysticismu nebo okultismu?