The mystery of art history : Patočka and Ingarden

Název: The mystery of art history : Patočka and Ingarden
Variantní název:
  • Tajemství dějin umění : Patočka a Ingarden
Autor: Josl, Jan
Zdrojový dokument: Bohemica litteraria. 2020, roč. 23, č. 2, s. 117-131
Rozsah
117-131
  • ISSN
    1213-2144 (print)
    2336-4394 (online)
Type: Článek
Jazyk
 

Upozornění: Tyto citace jsou generovány automaticky. Nemusí být zcela správně podle citačních pravidel.

Abstrakt(y)
To come up with a satisfactory explanation for the gradual shifts between artistic styles and eras in art and architecture would be like finding the holy grail of art history. Winckelmann, Riegl, Wölfflin, and Semper, for example, attempted to go beyond simple description of composition and theme in art, suggesting, instead, that changes in style could be explained by means of general principles. This step transformed art history from simple expertise into genuine scholarship. In his articles from the 1960s Jan Patočka sketched his own phenomenological conception of art history. He did so by frequent reference to Hegel and Heidegger. Nevertheless, Patočka's categorisation of art into periods of imitation and periods of style seems incompatible with his other categorisation of art history into the artistic and the aesthetic era. Moreover, his essays leave one question unanswered – namely, whether the difference between any two periods originates exclusively from various interpretations and cultural contexts or rather from more profound ontological reasons. In this article, I suggest that the critical reception of Ingarden's aesthetics in Patočka's essays from the 1970s deals with some of the problems of his previous conceptions of artistic styles and eras.
Winckelmannova snaha vysvětlit změny stylu v umění proměnila odbornou znalost v samostatnou vědeckou disciplínu. Jeho následovníci se na tomto nově otevřeném poli dějin umění pokoušeli překročit pouhý popis změn k vysvětlení pomocí hlubších, často filozofických příčin. Ve svých textech z šedesátých let se o svůj vlastní fenomenologicky založený výklad dějin umění pokusil i Jan Patočka. I on se odvolává, přestože kriticky, na Winckelmanna a některé další významné teoretiky dějiny umění, jmenovitě na Riegla, Wölfflina, a Sempera. Filozoficky se pak Patočkův pokus rýsuje na pozadí Hegelovy Estetiky a Heideggerovy fenomenologické koncepce uměleckého díla. Patočkův vlastní pokus z šedesátých let nicméně trpí řadou nedostatků. Patočkovo rozdělení dějin umění na období umělecké a estetické nevykazuje na první pohled žádnou souvislost s druhým dělením, které Patočka zavádí, s dělením na období stylu a imitace. Patočka rovněž nechává nedostatečně zodpovězenou otázku, zda přechody mezi jednotlivými érami pramení pouze z rozdílného kulturně společenského kontextu, či jsou podle způsobeny hlubšími příčinami ontologického rázu. Ontologický charakter uměleckého díla pak nechává pouze naznačen. Cílem tohoto článku je ukázat, jak Patočkova kritická recepce některých momentů Ingardenovy estetiky pomohla vyjasnit a zodpovědět některé problémy jeho vlastní koncepce.