Metamuseological challenges in the work of Zbyněk Stránský

Název: Metamuseological challenges in the work of Zbyněk Stránský
Variantní název:
  • Metamuzeologické výzvy v díle Zbyňka Stránského
Zdrojový dokument: Museologica Brunensia. 2016, roč. 5, č. 2, s. 18-26
Rozsah
18-26
  • ISSN
    1805-4722 (print)
    2464-5362 (online)
Type: Článek
Jazyk
Licence: Neurčená licence
 

Upozornění: Tyto citace jsou generovány automaticky. Nemusí být zcela správně podle citačních pravidel.

Abstrakt(y)
ICOFOM had always been a major platform for the recognition of Stránský as one of the key theoreticians from the Central European area. Outside ICOFOM his work has hardly been published in English, so in the English speaking museological (or, rather museum studies) world he thus remained largely unknown. Apart from the Czech and Slovak Republics, the most fertile soil for Stránský's ideas was and is Germany. Difference should be made between the former German Democratic Republic and the Bundesrepublik Deutschland. Among museologists of the German Democratic Republic, Stránský was well known and well respected. Before 1989, he was not very well received in the Bundesrepublik Deutschland. Mainly thanks to Friedrich Waidacher (Graz) and Christian Müller-Straten (Munich), Stránský's ideas became recently known to a wider German speaking audience. In general, museologists all over the world were attracted to Stránský because he elaborated a consistent system of museology built around some discipline-specific concepts, such as musealisation and museality. Such a system was helpful in developing consistent study programmes. To Stránský developing a consistent system was crucial in his lifelong endeavour to prove that museology is a genuine academic discipline, but this concern was of little interest in "western" countries. Besides, in most of the new museology/museum studies programmes at European universities the museum as subject matter field is claimed by other disciplines: art history, history, ethnography, and increasingly: cultural studies. In these contexts, there is no felt need to adopt a rather rigid system and methodology like the one advocated by Stránský. Stránský's work on musealisation can still be of value in a further development of the concept. The challenge is to make a connection with the New Museology, Museum Studies and Critical Heritage Studies discourses. It would be worthwhile to make an in-depth comparison of the concepts of heritage as, for example, advocated by Laurajane Smith and Stránský's concept of museality.
ICOFOM představovala již od svého vzniku největší platformu pro etablování Stránského jako jednoho z klíčových teoretiků v rámci středoevropského prostoru. Mimo rámec ICOFOM nebyly jeho práce prakticky vůbec publikovány v anglickém jazyce, v důsledku čehož zůstal pro muzeology (či spíše muzejníky) v anglicky mluvících zemích takřka neznámý. Kromě České a Slovenské republiky našly Stránského myšlenky živnou půdu zejména v Německu. Je však potřeba rozlišovat mezi dřívější Německou demokratickou republikou a Německou spolkovou republikou. Muzeologové z východního Německa Stránského dobře znali a respektovali. západním Německu však před rokem 1989 nenašel příliš pozitivní ohlas. Hlavní zásluhu na tom, že se Stránského myšlenky dostaly v nedávné době do povědomí širšího publika v německy mluvících zemích nesou Friedrich Waidacher (Štýrský Hradec) a Christian Müller-Straten (Mnichov). Z obecného hlediska si Stránský získal pozornost muzeologů po celém světě tím, že vypracoval pevný systém muzeologie spočívající na některých specifických oborových principech jako jsou muzealizace a muzealita. Tento systém byl velmi užitečný při vytváření odpovídajících studijních programů a zásadní význam měl také pro Stránského celoživotní snahu o definování muzeologie jako autonomní vědy. Tento aspekt však v "západních" zemích nevzbudil příliš velký zájem. Kromě toho, ve většině současných studijních programů se zaměřením na muzeologii/muzejnictví si muzeum jako předmět studia nárokují jiné obory: dějiny umění, historie, etnografie a stále častěji také kulturologie. Proto zde není důvod zavádět tak přísný systém a metodologii jako vytvořil a obhajoval Stránský. Stránského práce na téma muzealizace má i dnes svůj význam pro další rozvoj muzeologické teorie. Cílem je začlenění tohoto tématu do diskurzu v rámci nové muzeologie, muzejnictví a kritického studia kulturního dědictví. Stálo by za to porovnat do hloubky např. koncepci kulturního dědictví z pohledu Laurajane Smithové a Stránského koncept muzeality.