Mezi psychologií a výchovou slovesným uměním existují velmi těsné vztahy již od nepaměti. Na základě potřeb společenské praxe se začala postupně vytvářet na pomezí literární vědy a psychologie nová hraniční disciplína, pro kterou Josef Viewegh (1983) navrhuje název psychologie umělecké literatury. V posledních letech bylo nashromážděno velké množství empirických poznatků, které obohatily poznatkovou základnu psychologie umělecké literatury a mohou být využity nejen v teorii výchovy slovesným uměním, nýbrž i v běžné školní a mimoškolní literární výchově. Jedním ze základních předpokladů efektivního řízení procesu výchovy slovesným uměním je znalost psychologických zákonitostí uměleckého vnímání literárního díla (včetně jeho estetického hodnocení) a znalost žáků, zejména znalost jejich úrovně uměleckého vnímání slovesného umění. I když psychologie doposud nedisponuje ucelenou teorií uměleckého vnímání literárního díla ani ověřenou a objektivní metodou ke zjištění úrovně uměleckého vnímání slovesného umění, může poskytnout praxi i teorii některé dílčí poznatky, které lze využít při zdokonalování a zvyšování účinnosti výchovy slovesným uměním.