Proč se hovoří o panteismu v renesanční filosofii?

Článek se zabývá panteismem v období renesance. Ačkoli termín panteismus se objevil až na konci 17. století a později v kontextu tzv. "Pantheismusstreit", za předchůdce moderního panteistického myšlení byl označen renesanční filosof Giordano Bruno. Následně i Mikuláš Kusánský, a to jakožto pokračovatel myšlení Mistra Eckharta, začal být považován za panteistu. Jak Kusánský, tak Bruno v určitém smyslu obhajovali imanenci božského ve světě, avšak zároveň oba zdůrazňovali rozdíl mezi Bohem a přírodou a připisovali Bohu transcendenci nebo přinejmenším transcendentální aspekty. Toto není v souladu s definicí panteismu v tzv. silném slova smyslu, kdy se tvrdí striktní identita Boha a světa. Zdá se, že pojem renesanční panteismus je konstruktem, který byl vytvořen násilnou aplikací terminologie osvícenské filosofie na renesanční období.

The aim of the paper is to determine the concept of Pantheism in Renaissance. Although the term "Pantheism" only emerged at the end of the 17th century in the context of so-called "Pantheismusstreit", Giordano Bruno was labeled the predecessor of Modern pantheistic thought. Nicolaus of Cusa, as a follower of Maister Eckhart, also began to be viewed as a pantheist. Both Nicolaus of Cusa and Giordano Bruno advocated in a certain sense the immanence of the divine in the world, but simultaneously also stressed the difference between God and nature and ascribed transcendence or at least transcendental aspects to God. This view is not in concord with the definition of pantheism in a strong sense as the identity of God and the world. It seems, therefore, that the concept of Renaissance pantheism is an artificial construct, which was created by violently applying the terminology of Enlightenment philosophy on the Renaissance period.