Mlčení autora v textové polyfonii románu-pověsti Maxima Gorkého

Autor stati se koncentruje na Bachtinovy formulace polyfonie a zdůrazňuje myšlenku rovnoprávnosti a samostatnosti hlasů v románu F. M. Dostojevského, v němž žádný z účastníků mnohohlasí (ani autor) nemá privilegované postavení a zároveň žádný z účastníků není v podřízené roli. Tato Bachtinova teze se zdánlivě dostává do rozporu s jeho výrokem z roku 1979, že autor mlčí. Toto vyloučení autora z hlasové polyfonie je založeno na myšlence, že slovo fyzického autora (pervičnyj avtor) nelze ztotožňovat s žádným přímým slovem, které je formálně pronášeno na rovině románového diskurzu. Bachtin tímto navazuje na myšlenky V. V. Vinogradova (obraz avtora, 1927) a W. Bootha (implied author, 1961), z nichž vyplývá, že fyzický autor (pervičnyj avtor) je chápán jako instance stojící u zrodu uměleckého díla, nikoli však jako bezprostředně přítomný mluvčí v románové fikci. Autor ("obraz avtora", "implied author", "vtoričnyj avtor") je rekonstruován na základě jeho díla, tedy uměleckého textu. Autor dává vzniknout textu jako autonomnímu fikčnímu světu, který je schopen generovat významy nezávisle na jakékoli vnější autoritě či původním tvůrčím impulsu. Za nezbytnou kvalitu uměleckého textu je považován symbol, který je v duchu myšlenek J. W. Goetha charakterizován tím, že vztah k realitě vyjádřený obrazem zůstává trvale významotvorně činný, významově otevřený a nezávislý na vnější autoritě. Jestliže je obraz autora rekonstruován na základě jeho děl, pak autor stati přistupuje na myšlenku z hermeneutiky U. Eca, že je třeba vnímat "co text říká díky své textové soudržnosti a díky označujícímu systému v pozadí". Z toho je vyvozen závěr, že umělecký text je otevřeným polem interakce mezi oblastí označujících a označovaných (Kořenský), jejichž vztah není pevně daný, nýbrž proměnlivý, procesuální a vzájemně závislý. Uměleckost textu tedy spočívá právě v této schopnosti symbolu generovat nové významy a vstupovat do dialogu s čtenářem mimo rámec autorovy přímé kontroly. Z toho vyplývá, že umělecký text existuje jako samostatný významotvorný organismus, v němž autor nepromlouvá přímo, ale prostřednictvím složité sítě znakových vztahů. Autorovo (pervičnyj avtor) "mlčení" zde neznamená absenci, nýbrž specifickou formu přítomnosti – ve formě tvůrčí organizace textu. Autorovo mlčení je doloženo citací z románu-pověsti Foma Gordějev M. Gorkého, z níž vyplývá, že autor mlčí a symbol prostřednictvím scénické epizody vstupuje do významové polyfonie – významově se děje, rodí, pohybuje, proměňuje a přetváří. Do polyfonie vstupuje hlas vypravěče, postav, impresí okamžiku s barvami, zvuky, situacemi a jejich děním, nazíranými bezprostředním pohledem dramatické scény. M. Gorkij rozdal úlohy, role, vizualitu a celkovou obraznost scénické epizody – a vše ostatní se již děje samo od sebe a ze sebe.

The author of the essay concentrates on Bakhtin's formulation of polyphony and emphasizes the idea of equality and independence of voices in F. M. Dostoevsky's novel, in which none of the participants in the polyphony (not even the author) has a privileged position and at the same time none of the participants is in a subordinate role. This thesis of Bakhtin seems to contradict his 1979 claim that the author is silent. This exclusion of the author from the voice polyphony is based on the idea that the word of the physical author (pervichnij avtor) cannot be identified with any direct word that is formally uttered in the novel. Bakhtin thus follows the ideas of V. V. Vinogradov (obraz avtora, 1927) and W. Booth (implied avtor, 1961), which show that the physical author (pervychnyj avtor) is understood as an instance that stands at the birth of the work of art, but not as an immediately present speaker in the novel fiction. The author ("obraz autora", "implied author", "vtorichnyj avtor") is reconstructed on the basis of his works, i.e. the artistic text. The author gives rise to the text as an autonomous fictional world that is capable of generating meanings independently of any external authority or original creative impulse. A symbol is considered to be an indispensable quality of an artistic text, which is characterised in the spirit of J. W. Goetheʼs idea that the relationship to reality expressed through an image remains forever meaningfully active, open in meaning and independent of external authority. If the image of the author is reconstructed on the basis of his works, then the author of the essay takes up an idea from the hermeneutics of U. Eco and his claim that we need to perceive "what the text says thanks to its textual coherence and thanks to the signifying system in the background". The conclusion is drawn that the artistic text is an open field of interaction between the domain of signifiers and signifieds (Kořenský), whose relationship is not fixed but fluid, processual and interdependent. The artistry of the text, then, lies precisely in this ability of the symbol to generate new meanings and to enter into a dialogue with the reader beyond the author's direct control. It follows that the artistic text exists as an independent meaning-making organism in which the author does not speak directly but through a complex network of sign relations. The author's (pervichnyi autor) "silence" here does not mean absence, but a specific form of presence — in the form of the creative organization of the text. The author's silence is documented by a quotation from the text of Gorky's novel-tale Foma Gordeyev, which implies that the author is silent and the symbol enters into a polyphony of meaning through the scenic episode — it is meaningfully happening, born, moving, transforming. The voice of the narrator, the characters, the impression of the moment with colours, sounds, situations and their action, seen through the immediate moment of the dramatic scene, enter the polyphony. M. Gorky has distributed the roles, the parts, the visuality and the overall imagery of the stage episode, and everything else is already happening by itself and of itself.